utorok 10. decembra 2013

Petra Slováková - Železonoc (ukážka)


Ukážka z titulnej poviedky poviedkovej zbierky Petry Slovákovej "Železonoc a jiné podivnosti". Zbierku môžete bez DRM kúpiť na serveri ganxy, so sociálnym DRM na Palmknihách a na stránke http://rogerbooks.eu/ nájdete objednávku tlačenej verzie .



 Železonoc


Čtyřicátý pátý věk železa. Železonoc, období temna. Do Města zase pomalu ale jistě přicházela zima. Nemám ráda tohle roční období. Mrznou mi konečky prstů a v noci bývá taková inverze, že se nejde nadechnout bez toho, aby se člověk nerozkašlal.
Často mívám sny. Sny o městě z oceli. O konstrukcích a železu. Mase a šroubech. O mostech se šlachami spojených nosníků. Jako bizarní kolosy technických památek, které se i čas snažil zavát, aby zmizely z povrchu země, se tyčily televizní věže, satelity a z nich vedoucí sloupy elektrických vedení, jež protínala krajinu dráty, jako žíly prorůstají maso.
Město je živý organismus. Dýchající a pulsující s pomrkávajícíma očima světel, které v noci září, aby přes den byly slepé. Jsou to ulice plné aut, smogu a semaforů, aby dělaly náš život pestrobarevný, zatímco ve skutečnosti je šedivě smutný a trpký jako plody trnkových náletů na okraji dálnic.
Kdysi mi to vyprávěl můj otec. Příběh o tom, jak jsme schovali hvězdy do nitra země. Říká se, že lidé vytvořili Obraceč, nástroj, který nás měl zachránit. Svět byl zničen, a tak jsme utekli. Protože jen lidská mysl dokázala ve své geniálnosti vymyslet, jak to provést, a lidská ruka tak učinila následovaná příkladu mozku. A tak jsme se nechali okrást o nádheru oblohy. Otec říkával, že když žil ještě v normálním světě, vídával souhvězdí a počítal jednotlivé body, jejichž světlo k nám letí tisíce let. Než je tmáři začali zhasínat. Zmenšili a zkomprimovali nic a skryli hvězdy pod podrážky svých bot. Svět se ponořil do tmy. Obloha zmizela. A neživá těla ponořili do kádí, odkud jsme vzešli my…
Hračky.
Zaliti v železobetonových masivech a sociálních slumech se skrýváme za rouškou anonymity, protože jsme vyměnili jedinečnou identitu za pocit pomíjivého bezpečí. A zatím město žije z nás, našich snů, přání a ztracených jmen. Továrny pracují ve dne v noci a ozubená kola toho obrovského soukolí industriálního briliantu se točí, i když občas vržou a skřípou. Továrny na život a páru.
Zatímco jedna část společnosti se chtěla ubírat vpřed, druhá se otočila čelem vzad a začala hledat proti proudu času to, co jsme nechali odejít bez povšimnutí. A prvním předsevzetím bylo vyhubit nás a nahradit umělou inteligencí, která nespoléhá na šarlatánská kouzla.
Přežívali jsme ze všech sil ve službách lidí. A pak přišla válka. Technokraté představovali vysokou šlechtu znalou v technických oborech. Byla to inteligence doby, pokročilá a před ničím se nezastavující. Ale našli se takoví, kterým se jejich pokrokové myšlenky nelíbily, a nesouhlasili s nimi. Těm se říkalo tmáři. Zatímco technokraté upřednostňovali vědu a techniku před vším ostatním, tmáři se zaměřili na zdroje starodávné moci. Na magii a kouzla. Místo letadel se vrátily mnohokrát zdokonalené vzducholodě. Byla to vlna romantických poblázněných snílků s dobrodružnými sklony, které technokraté začali válcovat moderními vynálezy. A proto bylo jejich prvním předsevzetím vyhubit nás, umělou inteligenci. Nešlo o to, na čí straně stojíme, šlo o princip a ideály.
Ideály jsou věčné.
Dobro je jen iluze bez naplnění.
A lidé jsou pořád tady a pořád stejní. Všichni jsme jen hračky, ať už z masa nebo z plastiku. A když svítá, tiskneme obličej na neprůstřelné sklo a žadoníme: „Pusť nás ven!“

Trhy před radnicí byly velkolepé. Několikaset metrová věž ze skla a oceli nás hlídala a hodiny zasazené v její střeše ukazovaly neúprosný čas.
Sněhurka v hadrech žebrala o pár mincí na jídlo a čarodějka s  jablky, které prodávala na tržišti, se je snažila pomocí roztažených deštníků ochránit před nasáknutím jedy padajícími ze vzduchu.
Utíkala jsem přes železniční přejezd, a než začalo vyzvánět poplašné zařízení, které signalizovalo, že musí všichni opustit prostor kolejí, zahlédla jsem ji. Možná to byl stín, ale já si byla jistá.
Zastavila se až za závorami. Bledou tvář měla strhanou a šedé oči ledové jako vichřice. Kolem létaly sněhové vločky ve velkých chumlech a vítr jimi zmítal v neuhlazených poryvech, jako by je chtěl rozervat na cáry. Povětrnostní podmínky mi mohly zkreslit její podobu, ale ty oči se s ničím nedaly splést. Propalovaly se smogovým příkrovem. Chtěla jsem ji obejmout, kdybych nevěděla tu jistou skutečnost. Že byla mrtvá.
Ucukla jsem k mostu, ale ona mě nespouštěla z dohledu. Šla za mnou, pomalu, vypočítavě jako učitel, který rákoskou poklepává v monotónním rytmu, a všichni žáci se obávají, kam dopadne. Rozběhla jsem se. Chtělo se mi křičet, ale věděla jsem, že by mi nikdo nepomohl. Ne v tomhle chladném světě bez lásky a soucitu.
Jdou po nás tmáři. Ti, kteří zhasínají hvězdy. Nejhrůznější lidský vynález, ale ne jako my všichni. Oživlí mrtví. Když nad tím tak uvažuju, nevím, zdali byli někdy vůbec živí. Já jsem živá. Doufám… podle protokolu nás setřídili na mrtvé a zbytečné. Možná je jedno synonymum druhého, nejsem znalec. Jsem panenka. Otec říkával, že jsme lidé s příměsemi, abychom přežili ve zničeném světě.
Noha mi uklouzla na sněhu, upadla jsem na štěrkovou cestu a do obličeje mi vystříklo bláto z rozježděné cesty. Když jsem se ohlédla, pořád tam stála a usmívala se. Pokusila jsem se vstát. V koleni jsem měla drobnou prasklinu. Černé šmouhy na porcelánové kůži už nikdy nezmizí. Popadla jsem kámen, abych se mohla bránit. Rozhodla jsem se bojovat, ačkoliv bylo předem jasné, že vítězství je nemožné.
Byla o něco vyšší než já. Porcelánová panenka ze stejné továrny. Vyrobili nás na zakázky, ale nikdy jsme nedošly k majitelům, abychom mohly poznat teplo konejšivé dětské náruče malých princezen. Černé vlasy měla vyčesané do vysokého účesu, na některých místech spálené, nejspíš od té nehody, při níž zemřela. Když si všimla, že jí stojím čelem, také se zastavila.
Pak vytáhla pistoli, a než jsem se nadála, zmáčkla spoušť. Kulka mi cinkla za rameny přímo o okap budovy nádraží. Nevěděla jsem, co dělat, zoufalství mě pohltilo, zastřelo mi smysly a já se chtěla bránit, kopat a kousat jako zuřivé zvíře, jen abych si udržela iluzi lidství. Musela nabíjet, ale než stačila zastrčit stříbrnou kulku, strhla jsem ji na zem a praštila ji do namalovaného obličeje kamenem.
Shodila mě jako bych nic nevážila, popadla mě za rukáv a snažila se mi vykloubit paži. Zapřela jsem se nohou a podpatkem ji nakopla. Překulily jsme se jako dvě loutky, které nemohou chodit bez svého vůdce. V touze zabít mě mne za nohu stáhla k sobě, jenže já ji nakopla do hrudi, a ačkoliv jsem na sobě měla těžkou několikavrstevnou sukni, rychle jsem ji zatížila pod sebou.
Popadla jsem kámen, který mi předtím upadl, a praštila ji. Jako šílená jsem zvedala ruku, až se mi lem sukně zbarvil její tělní tekutinou, a do okolí odlétaly šroubky a součástky. Sápala se po mně. Stahovala mě za vlasy a šaty, až mi je roztrhala, avšak za chvíli se v  torzu konečně zablesklo a obláček kouře dal jasně najevo, co jsem udělala. Apaticky jsem upustila provizorní zbraň a vstala. Vyděšeně jsem hleděla na tisíce střepů. Porušila jsem všechna pravidla, která nás v továrně naučili. Pak se za mnou ozval nějaký šramot. Polekaně jsem se otočila a srdeční strojky se hlasitě rozvrčely.
Rozbitým obličejem, který už ničím nepřipomínal člověka, ale poškozenou skořápku vejce, se ke mně otočila a v obviňujícím gestu na mě namířila pistoli jako prodloužený prst. Světlé kadeře mi zakryly výhled, snad aby mě ušetřily potupného zírání na vlastní smrt. Pak se ozvalo ohlušující zapískání. S nadějí v očích jsem vzhlédla. Obludný řev železného stroje, který se kolem nás prohnal, mi nikdy nezněl tak nádherně, jako nyní.
Lokomotiva ji strhla. Rozmetala na kousky její už tak křehké tělo, a pak zmizela dál po kolejích, zanechávajíc za sebou obláček páry. Utržené údy létaly vzduchem a s třískotem dopadaly na zem. Bez krve.

Břicha vzducholodí se občasně vynořila z oblak jako z obráceného moře a zase se ponořila zpátky. Boky čeřily oblaka a slunce prosvítalo kolem křídel v několika paprscích duhového světla. Můry se občas zatřepotaly na domovních zdech, a tak o sobě až drze dávaly vědět, protože jinak téměř nešly rozeznat na tmavé omítce. Jejich křídla měla daleko tmavší odstín, když se jejich organismy adaptovaly na barvu stěn, aby mohly přežít v těžké průmyslové aglomeraci, kde by byly pro ptáky viditelné jako černá kaňka na bílém papíře. Na zdi byl přišpendlený uschlý a vypreparovaný Parnassius apollo. Tatíček Linné by se divil.

Musela jsem pryč! Chtěla jsem se vydat do krajů za hranicemi města. Tam, kam se hrdinové z dávných dob vydávali, aby spoutali smrt. Brána se otevřela, aby mohli dovézt suroviny. Mrtví vstávali jako oživlé stroje, aby zabíjeli živé pod malým zimním sluncem, které prosvítalo skrze špinavé mraky. Zableskl se signál.
Vydala jsem se k bráně, obezřetně, aby mě nechytili. Co se mělo stát, ať se klidně stane. Věci jsou tu od toho, aby se děly. Věci jsou přinuceny dít se.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára