Jan Kotouč - Tajemná záře nad Rýnem (ukážka)

Časopis Jupiter sa obnovuje a zbiera na to peniaze v crowdfundingovej kampani. Prinášame ukážku z najdlhšieho textu čísla, novely Jana Kotouča. Zverejňujem k nej aj ilustráciu, ktorej autorkou je Zuzana „Kiri“ Droppová.

Tajemná záře nad Rýnem

Jan Kotouč

Místní obyvatelé té planetě říkali Země.

Sledoval ji na obrazovkách své lodi z oběžné dráhy. Byla nádherná. Stejně jako byli nádherní její obyvatelé, viděl obrázky. A ta zvířata a rostliny. Všechno to bylo nádherné.

Proto se na tuhle výpravu přihlásil. Spousta Učitelů chtěla letět na takhle nádhernou planetu, mrzelo ho, že je zklame, ale planet k učení byla spousta a on si mohl vybrat, tak letěl na tu nejkrásnější.

První průzkum Učitelů dorazil na Zemi před dvaceti oběhy místní hvězdy, sledovali jejich vývoj civilizace i jejich rádiové vysílání. Na Zemi skončila velká válka, tak strašná, že se všichni rozhodli s válkami skoncovat. Ideální chvíle pro vyslání Učitele, aby je vedl a připravil je na život v galaxii.

Za svůj dlouhý život takhle pomohl zvelebit už čtyři světy. Byla to práce na celé generace, ale bylo to vždycky nádherné. Přenádherné.

Jakmile se za jeho korábem zavřela červí díra, začal přistávat. Jeho palubní počítač zaznamenal, že většina povrchu kontinentu Evropa byla poničená. Války se obyvatelé už zřekli, takže muselo jít o nějaké průmyslové neštěstí.

Chudáci.

Už před vyplutím se rozhodl zamířit ke kontinentu, kterému místní říkali Evropa. Nyní loď navedl na přistání v místě, které bylo ještě relativně netknuté, ale blízko poničených míst. Tam bude ideální místo pro první kontakt.

První kontakt vždycky miloval. Miloval ta první setkání, ty pocity úžasu, které se velmi brzy promění v přátelství, lásku. Byla to krása.

Padla už noc, když jeho koráb dosedl na otevřené prostranství poblíž jednoho města. Brzy se v okolí objevilo několik prvních lidí. Úplně cítil tu jejich nevíru nad jeho lodí. Plavidlo nebylo nikterak velké, ale stejně se nad místními tyčilo.

Musel se jim představit.

Podíval se na trojici jehlanů, které měl v kabině. Jehlan separace, jehlan introspekce a jehlan konečného řešení. Ty jsou nezbytnou součástí práce každého Učitele. Ale začít musí bez nich.

Otevřel průlez a vystoupil ven. Ovanul ho noční vánek. Na lidské měřítko bylo chladno, na této části planety byla zima. Učiteli to nevadilo. Bylo to tak nádherné a krásné. Jeho tělo bylo přizpůsobeno místní atmosféře.

Světlo z nitra jeho lodi dopadalo ven. Přímo na jednoho z lidí.

Učitel chtěl křičet radostí.

„Zdravím vás, pozemšťané. Jsem Učitel. Přiletěl jsem ze vzdáleného světa učit vás a pomoci vám dostat se do vesmíru.“

„Wer bist du?“ vychrkl člověk. Něco držel v ruce. Mířil tím na něj. Že by gesto pozdravu? O téhle planetě se toho bude muset ještě tolik naučit!

„Was bist du? Was machst du hier?“

Mluvil dál. Učitel se rychle dokázat v tom jazyce zorientovat. Všichni Učitelé dokázali velice rychle začít používat nový jazyk.

Šlo o flexivní jazyk s částečně volným slovosledem. Skloňování bylo vyjádřeno koncovkami a změnou členu. Plurál byl dán členem, běžně také změnou koncovky nebo kmenem slova. Učitel jazyk brzy pochytil.

„Grüße, Erdlinge. Ich bin Lehrer. Ich bin aus einer fernen Welt gekommen, um dich zu unterrichten und dir zu helfen, in den Weltraum zu gelangen,“ zvolal jasným hlasem, když konečně pochopil z jazyka dost.

V krásné zimní noci bylo ticho.

Hůl, kterou měl člověk v ruce, najednou začala štěkat a do Učitelova těla se zavrtalo několik malých olověných projektilů.

Och, určitě to tak nemyslel!

******

Jindřich Horváth si už dávno uvědomil, že má v životě tři velké lásky. Francouzskou Riviéru, dívku jménem Élonie a nebezpečí.

Momentální cesta dobytčákem přes deštivou Francii na počátku března mu ale neposkytovala ani jedno.

Élonii i Riviéru opustil před několika týdny, když se přihlásil jako válečný fotograf na misi, která mu nejspíš přinese to největší nebezpečí, do kterého se kdy pustil, ale to bude až za dlouho. Momentálně drncal ve vagonu plném remcajících vojáků a doufal, že se mu nezačne chtít na záchod.

Vlak nezastavoval a toalety tu nebyly. Když si vojáci potřebovali ulevit, jednoduše se postavili do dveří. Pokud potřebovali na velkou, vyšpulili ze dveří zadek, zatímco je kamarádi drželi za ruce a velmi hlasitě povzbuzovali.

Horváth usoudil, že tenhle typ adrenalinu nepotřebuje.

Pozoroval ale vojáky všude kolem. Jeden z jeho kolegů fotografů si onehdá stěžoval, že mu všichni vojáci přišli stejní. Horváth měl jiný názor. Stačilo se dívat. Nejen na to, jak velký měl kdo nos nebo jakou měl barvu očí. Každého dokázal rychle odhadnout.

Viděl, že ten seržant na kraji vagonu byl jedním z těch tlučhubů, na kterého každý nadával, ale který udržoval jednotku pohromadě. Ten s přísným vojenským výrazem působil jako člověk, co se rád ulije z každé práce, pokud bude moct. Jeden čahoun u dveří zase Horváthovi přišel jako jeden z té hrstky vojáků, co se do boje vyloženě těší a nikdy není šťastnější, než když na něj padají granáty.

Nejzajímavější byl mladík, co seděl naproti Horváthovi. Zatímco ostatní kolem něj klábosili nebo pospávali, on četl nějaký brožovaný sešit. Vypadal, jako by měl kolem sebe nějakou bublinu a tou nic neproniklo. Se svou knížkou byl úplně mimo tuhle realitu.

Horváth vytáhl fotoaparát a udělal jeden snímek toho mladíka.

To ho nakonec od čtení vyrušilo a zvedl hlavu.

„Chtěl jsem si udělat snímek.“

Voják pokrčil rameny. „Jasný. Vy jste ten fotograf, co k nám přistoupil na nádraží v Chams?“

„Ano. Jmenuji se Jindřich Horváth.“

„Jin…co?“

Jako většina Američanů – stejně jako Britů, Němců nebo Francouzů, i tenhle kluk měl problém se jménem Jindřich.

„Nebo Jindra. Nebo po vašem Henry.“

„Jindra zní líp. Odkud jste?“

„Z Československa.“

Čekal, že voják nasadí prázdný výraz a nebude tušit, kde ta země leží, ale mladík ho překvapil.

„To je okupované, žejo? Kde jste se tu vzal?“

„Dlouhá historie, před okupací jsem utekl do jižní Francie a byl jsem jako fotograf na palubě britské lodi, když padla Francie. Teď fotím pro časopis Life.“

„Aha.“ Voják odložil sešit a natáhl k němu ruku. „Já jsem Chris Paterson.“

„Těší mě, co to čtete? To je komiks?“

Mladík zvedl sešit. „Pulpový magazín. Astounding Science Fiction. Sestra mi je posílá. Četli jsme je jako děcka ještě před válkou.“

„To jsou příběhy o kovbojích a tak?“

„V tomhle spíš o mimozemšťanech a různých jiných planetách.“

To šlo hodně mimo Horvátha.

„Zajímavé,“ řekl diplomaticky.

„Jo, to je ještě slušnější reakce. Nepotřebuju číst o tom, jak Kapitán Amerika mlátí nacisty, od toho tu jsme my.“

„A kolik nacistů jsi zatím zmlátil ty, Patersone?“ ozval se další voják postávající v doslechu. Horváth tohohle odhadoval na dalšího týpka „frajer“.

Paterson se na něj zamračil, ale neřekl nic.

Frajer se obrátil na Horvátha. „V celém pluku máme mraky nováčků jako Paterson, co nikdy nebyli v boji. Nahrazují kluky, co to koupili v Ardenách.“

Horváth během pěti let války tyhle třenice mezi veterány a nováčky viděl často, většinou to spravila první společná bojová akce.

Dál to nekomentoval, ale frajer se usmál.

„Já jsem nějakej Gianetti. Vy nás teda budete fotit?“

„Ano.“

„A proč jdete zrovna ke Třináctníkům?“

„Tam mě poslali. Co jsou Třináctníci?“

Gianetti se zasmál. „Vám to nikdo neřekl? Nevíte, kdo jsme?“

Horváth neurčitě ukázal na vojákovu uniformu. Pochopil, že armáda chtěla utajit, že se přesouvá jedna z jejích výsadkářských divizí, tak vojáky přinutili odpárat z uniforem všechny nášivky a taky nesměli nosit nohavice v botách, jak to paragáni tradičně dělali. Vojáci většinu cesty remcali právě na tohle.

„Vím, že jste 17. výsadková divize, to je celé. Co jsou Třináctníci?“

„Doufám, že nejste pověrčivej.“

„Proč?“

„Jsme 513. parašutistický pluk. Milujeme třináctku. Jako fakt. V den, kdy pluk oficiálně aktivovali v táboře Toccoa, tak na oslavu seskočilo třináct chlapů ve třináct hodin třináct minut. A prej měl velitel seskoku pod blůzou černou kočku. Fakt doufám, že nejste pověrčivej.“

„Ne, nejsem.“

„To je dobře, pověrčivost je nesmysl,“ zamumlal Paterson, který se zase vrátil k Astounding Science Fiction.

„Běž do háje, zelenáči, já se tu bavím s panem fotografem,“ zabručel Gianetti.

Horváth chtěl nějaké nebezpečí. Třináctka asi byla jen bonusem.